V těchto dnech vychází obsáhlá kniha o Zvičině. O kopci, který je středem našeho regionu a jehož jméno používáme i pro všechny videa, která v regionu natočíme. Určitě stojí za to si autora knihy pana Karla Martinka, kterého všichni znají jako historika, trochu více představit! Protože historie rozhodně není jeho hlavním oborem. A Podzvičinsko není jediným regionem, kde pan Martinek tráví svůj bohatý život.
V roce 1975 s profesorem Ephraimem Kacirem (Katchalskim), v letech 1973 až 1978 prezidentem Izraele.V patnácti letech začal pracovat jako dělník v chemických provozech n. p. TIBA Slovany
(bývalá fa M. B. Neumanna synové) a vystudoval tehdejší Průmyslovou školu chemicko
textilní ve Dvoře Králové nad Labem. Z Vysoké školy chemicko‑technologické v Praze
byl vyslán na studia do bývalého Sovětského svazu. Studovat začal v hlavním městě Tatarstánu Kazani a v roce 1958 absolvoval s vyznamenáním chemickou fakultu Univerzity
Lomonosova v Moskvě. Zde byl v roce 1965 postaven do čela nově zřízené laboratoře molekulární biologie. Napsal vysokoškolskou učebnici „Fyzikální chemie biologické katalýzy“
(rusky); v roce 1972 obhájil disertační práci doktora chemických věd (DrSc.) a v roce 1977
byl jmenován řádným profesorem. Přednášel kurzy chemické kinetiky, chemické termodynamiky a biologické katalýzy.
V roce 1982 v Kremlu pod vedením Jevgenije Čazova (ministra zdravotnictví SSSR a generálního ředitele Všesvazového kardiologického centra) a Ilji Berezina (ředitele Ústavu
biochemie AV SSSR) vyznamenán „Leninovou cenou“ za vývoj nových terapeutik pro kardiologii a léčbu akutních plicních tromboembolií.
V roce 1986 jmenován ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd v Praze a následně zvolen členem Prezídia ČSAV a jeho vědeckým sekretářem. V roce 1988 promoval na pražské Karlově Univerzitě a dosáhl tak na titul doktora
přírodních věd (RNDr). Za mimořádný vklad (outstanding contribution) do rozvoje biochemie v téže době vyznamenán Mezinárodní biochemickou společností. Je držitelem též
Zlaté medaile Jaroslava Heyrovského.
Po listopadovém státním převratu 1989 ho vědecká rada ústavu a zaměstnanci potvrdili ředitelem pro druhé funkční období (až do podzimu roku 1994). Stalo se tak proti vůli
tzv. sametových revolucionářů, kterým vadil jeho dlouholetý pobyt v Moskvě. Právě tehdy
v politicky bouřlivém roce 1990 zvolen řádným členem Královské chemické společnosti
v Londýně a stal se členem Akademie Evropy (Academia Europaea) ve Štrasburku. Dodnes
působí jako jeden z navrhovatelů na Nobelovu cenu v oboru fyziologie a lékařství.
V roce 1996 vstoupil do tržního hospodářství. V Donbassu zastupoval firmu Chemapol
International jako zplnomocněný představitel generálního ředitele pro privatizaci farmaceutického průmyslu na Ukrajině.
V době pobytu v SSSR (1953-1986) spolu s kamarády:
Zcela nová kniha pana Martinka! Klikněte pro podrobnější informace.- prošel, projel a přeplavil se po Volze, přes Kaspické moře a Černé moře po trase MoskvaStalingrad‑Astrachaň‑Machačkala‑Baku‑Jerevan‑Tbilisi‑Vladikavkaz‑Suchumi‑Jalta‑Oděsa
Praha.
- přetnul poušť Kara‑Kum od Chorezmu (v ústí Amu‑Darji) do Buchary
- po stopách Alexandra Velikého došel od Samarkandu v Uzbekistánu přes Fanské hory až
k Alexandrovu jezeru (Iskander‑Kul) a dál do Dušanbe v Tádžikistánu
- zúčastnil se archeologických vykopávek mohyl ruských plemen Krivičů a Vjatičů ze 13. stol.
- překročil po starobylých stezkách velehorský Kavkaz ze severu na jih, aby se seznámil
se životem malých vymírajících etnik (Chevsurové, Svánové, Pšávi)
- na pobřeží jezera Issyk‑Kul ve Střední Azii dohledal ve městech Převalsku a Frunze (Biškeku) poslední potomky Čechů z družstva INTERHELPO, kteří za První republiky odešli
za prací do SSSR, a seznámil se s tragickými osudy jejich rodin v dobách stalinizmu.
Po návratu domů se mu podařilo během dvou letních prázdnin dohledat v Julských Alpách místa, kde ve Velké válce (v roce 1915) padl a na vojenském hřbitůvku byl pochován
jeho dědeček Franz Martinek, považovaný vojenskými úřady za nezvěstného (Vlastivědné
čtení, III. řada - č. 2, 2003, s.2 až 7).
V roce 2010 s Monsignorem Dominikem Dukou, s budoucím primasem českým a kardinálem.Od roku 2003 se věnuje historii Podzvičinska a výsledky svého bádání publikuje především v regionálních časopisech „Vlastivědné čtení o Královédvorsku“ a „Pod Zvičinou“
(Hořice); vydal tři knihy: „Tešnovská přehrada – historie vodního díla na horním toku Labe“
(2009) a „Lázně u Mariánské studně pod Zvičinou – historie a současnost“ (spoluautor Nancy
Engelen, 2015) a Zvičina - historie památného vrchu Podkrkonoší (2020).
Životní úspěchy Karla Martinka jsou v pikantním kontrastu s tím, že byl v roce 1948
vyloučen z královédvorského gymnázia za nevalný prospěch a „nepatřičné“ chování.
C‘est la vie
FOTOGALERIE - Em. Univ. Prof. RNDr Karel Martinek, DrSc.